Hledat
Euro
Kategorie
    Menu Zavřít
    Zpět

    Behaviorální terapie

    Behaviorální terapie je poměrně nové odvětví veterinární medicíny. Vznikla přibližně před dvaceti lety v USA, kde má v současné době, jak se s nadsázkou říká "každý pes svého psychologa". Kromě pracovního využití je dnes pes chován převážně a zejména z důvodu sociálního kontaktu. Všímáme si daleko více zdravotního stavu svého chlupatého kamaráda i jeho chování. Obzvláště pak chování, které vede k problémům v našem vzájemném soužití, v soužití s naším okolím, sousedy, ale i neznámými lidmi apod. Ve většině případů se nejedná o etopatie - takto se odborně označují typické poruchy chování, ale o tzv. "problémové chování". Jako "problémové chování" se označuje takové chování, které je pro sice pro psy typické (nemusí se jednat pouze o psy), ale lidmi je vnímáno jako nevhodné a nežádoucí (značkování v bytě, štěkání, odmítnutí opuštění oblíbeného místa spojené s jeho obranou, obrana misky, hračky, likvidace zařízení místnosti, ve které pes pobývá... ). Problémové chování vzniká v určitých situacích pod vlivem bezprostředních podmínek okolí. Závažnost problému se odvíjí od jeho vnímání nás samých. Každý budeme stejnou situaci posuzovat jinak. To, co někdo neřeší, může být pro jiného katastrofickým scénářem..:-)

    Existuje mnoho příčin problematického chování psů a stejně tak má i mnoho různých podob. Člověk, který se zabývá behaviorální terapií se nazývá behaviorálním terapeutem a po konzultaci, příp. návštěvě u klienta se snaží najít základní příčiny, proč se pes chová určitým způsobem. Návštěva terapeuta je spíše otázkou několika hodin než minut a otevřenost majitele je základním předpokladem nalezení řešení. Po objasnění důvodu chování terapeut vysvětlí co dělat, aby se stav změnil. Navrhuje tzv. modifikační program. Pro změnu a vyřešení celého problému je nutné, aby se, pokud je příčina stanovena správně, naučil majitel problémového zvířete tento program používat a postupně změnou svého chování dospěl ke změně chování i svého psa. Navrhované řešení situace je vždy individuálně pro každý případ stanoveno zvlášť a zahrnuje celou škálu opatření od základních sociálních podmínek přes stanovení modifikačního programu chování až k případné terapii psychofarmaky. Ptáte se: psychofaramka pro psy? Ano. Nejběžněji používaná jsou sedativa, které však ve své podstatě psa utlumí a zásadně se tím ovlivní jeho schopnost vnímat a učit se. V současnosti se proto do popředí dostávají léky ze skupiny antidepresiv, anxiolytik a stabilizátorů nálad. Výběr léků se provádí v přímé souvislosti indikace a momentálního zdravotního stavu zvířete, protože většina z nich je převzata z humánní medicíny a jejich léčebný účinek a dávku lze odhadnout jen na základě praktických zkušeností.

    Zkusme se podívat na dva případy z praxe:

    Případ č.1: Angie

    Kokršpaněla Angie nemůže zůstat sama doma. Situace se stále zhoršuje. Z počátku jen štěkala, nyní likviduje zařízení bytu, navíc neposlouchá a dokonce zavrčela na roční dítě v domácnosti.

    Rozbor situace: pětiletá fenka žije v bytě se čtyřmi dospělými a malým dítětem. Rodinná situace je komplikovaná - rozvedení prarodiče a mladí manželé na malém prostoru, pes je stále zdrojem konfliktů mez oběma bývalými partnery a z obou stran je pes jednoznačně rozmazlován. Manželé chtějí situaci řešit, vidí možné ohrožení dítěte. Pes má možnost pohybu po celém bytě, prarodiče se předhánějí v tom, koho pes preferuje. Hodně s ní chodí ven na dlouhé procházky a snaží se o zvládnutí základní poslušnosti. Dříve fenka poslouchala, dnes jen občas. Manželé se chtějí výhledově odstěhovat.

    Vlastní pozorování terapeuta: fenka je ve výborné kondici a dobrém výživném stavu - paní dbá na krmnou dávku a kontroluje pravidelně její hmotnost, protože je fenka každý den krmena různými pamlskami ze strany prarodičů. Pohyb po bytě má Angie neomezený, může kamkoliv a kdykoliv, v každé místnosti má svoje místo. Spí na matraci nebo v posteli některého z prarodičů. Má hodně hraček, projevuje velký zájem o hračky dítěte. Dítě se přirozeně zajímá o psa, snaží se Angie hladit, feně je to evidentně nepříjemné, v podobné situaci už jednou na dítě zavrčela.

    Diagnóza: separační úzkost jako hlavní problém a prozatím ojedinělý projev agresivního chování vůči dítěti jako důsledek nevhodného chování ze strany prarodičů.

    Doporučení:
    • konkrétní opatření k omezení závislosti psa na lidech - určení místa ke spaní v noci a k odpočinku během dne, vymezení prostoru mimo spací a obývací místnosti - na poměrně prostornou chodbu. Na toto místo Angie vykazovat vždy, když se dožaduje pozornosti. Zde by měla také zůstávat po dobu aktivní bdělosti dítěte, jeho her na podlaze, mazlení se s rodiči, s prarodiči. Dítě zároveň vychovávat k tomu, že pes není hračka, nesmí si na psa lehat ani jej tahat. Pes a dítě nesmí zůstat bez dohledu dospělé osoby. V případě rizikových situací použít náhubek.
    • důsledné procvičování základní poslušnosti - upevnění postavení pána a psa ve smečce, hierarchického uspořádání a z toho vyplývající privilegia, odebrání výhod vyššího postavení než psovi přísluší, pozitivní motivace psa.
    • nácvik separačního tréninku - důraz kladen na trpělivost a důslednost. Je nutné postupovat krok za krokem. Rehabilitační program se sestává od naznačených odchodů až po krátkodobé zanechání psa o samotě s nenásilným prodlužováním intervalů mezi příchody a odchody.
    • dodržování pravidla "nic není zadarmo" - všechny odměny včetně mazlení a pamlsků si fenka musí zasloužit. Zabavení hraček: fenka je nemá k dispozici na základě vlastního výběru.
    • po domluvě s ostatními členy domácnosti zaujmout k feně stejný přístup.

    Fenka v průběhu terapie dostávala antidepresivum, jehož dávkování se po 10ti týdnech snížilo na polovinu, po dalších dvou měsících došlo na delší dobu k jeho vysazení.

    A jak to dopadlo?

    Už po čtyřech týdnech terapie fenka vykazovala výrazně větší ochotu k procvičování základní poslušnosti včetně nácviku na místo. Majitelka sama měla pocit, že dřívější tvrdohlavost zmizela a příležitostná neposlušnost ustoupila do pozadí a reakce psa byly v souvislosti s ponecháním o samotě mnohem klidnější, přičemž se u Angie neprojevily žádné známky sedace. Změna denních zvyklostí a rozvolnění vztahu mezi pánem a psem vedla k potlačení úzkosti osamocení. Manželé jsou schopni daná doporučení nejen akceptovat, ale také dodržovat. Fenka dnes dobře zvládá základní poslušnost, vydrží doma o samotě celé dopoledne, kdykoliv je vykázána, odchází na své místo. Pozornost si nevynucuje, o pamlsky nežebrá. To vše platí, pokud se o Angie starají mladí manželé. Prarodiče celou terapii odmítají a doporučené postupy ignorují. Výhledově je jedinou možností, jak celý proces změny chování dokončit a vše zvládnout rozdělení domácnosti a odstěhování se.

    Případ č.2: Ben

    Klienti vyhledali pomoc tři dny po útoku psa na majitele. K útoku došlo ve chvíli, kdy se majitel pokusil psovi odebrat zbytky jídla, které pes našel na zahradě. Majitel nebyl schopen popsat průběh útoku, na levém předloktí měl tržné rány vyžadující chirurgické ošetření, na celé paži, podpaží a žebrech velké množství podlitin. I po třech dnech působil pán dojmem šoku a o celém útoku mluvil zmateně.

    Rozbor situace: čtyřletý pes, labradorský retrívr. Majitelka si psa pořídila v době, kdy žila s jiným partnerem, v jiných bytových podmínkách. Rok a půl stará dcera se psem vychází dobře, často si s ním hraje, hází míček apod. Majitel je hodně pracovně vytížený, v péči o psa se střídají s partnerkou, pravidelně se s Benem chodí na dlouhé procházky, cvičí se základní poslušnost. Problémy s poslušností nikdy nebyly a nejsou. Jen jednou Ben zaútočil na psa za plotem a když se ho snažila majitelka odtáhnout, obrátil svou agresi proti ní, kousl ji do předloktí, ale hned svůj útok ukončil. Po delší době majitelé přiznali, že nikdy nemohli psovi odebrat krmivo a protože se jedná o psa s potravinovou alergií, už několikrát se stalo, že při odejmutí nevhodné stravy (špekáčky, odhozené kosti, sladkosti) vrčel a pokusil se zaútočit. Někdy i kousl, ale oba manželé všechny tyto události považovali za banální a nepřikládali jim žádný význam.

    Vlastní pozorování terapeuta: v každém prostředí (byt, zahrada) zaujímá pes významná místa, ze kterých má možnost kontrolovat okolí. Lehá si pod nohy, překáží lidem v průchodu. Neuhne, jen, když je přímo vykázán na místo. Nosí si míček, vynucuje si hru. Otíráním o majitele se vynucuje pohlazení. Povely poslouchá liknavě. Má hodně hraček, neprojevuje o ně zájem, aktivně si hraje pouze s míčkem, Dítě většinou ignoruje, chystání kočárku je pro něj jednoznačně signálem k procházce. Samotu snáší bez problémů, působí apatickým dojmem. Celá rodina přizpůsobuje své chování psovi, tak, aby nedošlo ke konfliktu.

    Diagnóza: dominantní agresivita vůči členům rodiny

    Doporučení:
    • postupné oslabování dominantního postavení psa vůči dospělým členům rodiny. Pozvolná degradace psa v domácím prostředí, odebrání výsostného postavení psa v domácnosti, od zaujímání výhodného místa až po počet hraček.
    • nácvik ignorace psa a jeho výzev ke hře a mazlení. Přesto, že je tento projev od psa velmi milý, vypovídá celkem jasně o rozhodujícím postavení psa ve smečce. On vybírá, on rozhoduje. Všechny změny je třeba zavádět pomalu a nespěchat. V každém případě je nutno zabránit vzniku potencionálně rizikových situací - hlavně v případech dítěte a stravy.

    Majitel ani po měsíci a půl nebyl schopen o útoku hovořit. Neuměl si vybavit jeho průběh, tvrdil, že si nic nepamatuje. Někdy o útoku naopak mluvil překotně, v několika rozdílných verzích. Z těchto důvodů byla majiteli doporučena konzultace s psychologem. Opakovaně odbornou pomoc odmítl. Jeho reakce na Benovo chování byly paradoxní. Někdy se k němu choval velmi odměřeně, někdy ho objímal. Přiznával, že se bojí dát psovi misku s potravou. Měl strach s ním zůstat doma. Nebyl si jistý s procvičováním poslušnosti, psa necvičil, stále méně s ním chodil na procházky sám. Za těchto okolností začali majitelé zvažovat, co bude se psem dál. Možnost vyhledání nových majitelů nebo umístění do útulku jednoznačně odmítli v souvislosti s potencionálním nebezpečím útoku.

    I v tomto případě byla navržená stejná farmaka, jako v případě Angie. U Bena nedošlo k výrazné změně chování, majitelce se jevil jako lépe ovladatelný a cvičitelný.

    Výsledek: procvičování základní poslušnosti ze strany majitelky probíhalo důsledně a pravidelně, stejně, jako omezení rozhodovacích pravomocí, které dosud Ben měl. Ben přijímal změny ve svém postavení bez problémů, v této době začal návyk psa na kotec.

    I po dvou měsících měl napadený majitel psa evidentní strach v momentech, kdy byl se svým psem sám nebo když mu měl nasadit obojek nebo náhubek. Pokud se k Benovi rozběhla dcera, začal panikařit, přestože si Ben dítěte nevšímal a flegmaticky ležel dál. Celá situace byla čím dál horší, majitel se nedokázal s problémem vyrovnat, ani přijmout odbornou pomoc. Dopsud klidný Ben vykazoval v přítomnosti majitele občas jednoznačné projevy dominantní agresivity, prozatím stále na úrovni hrozby - vrčel, omítal poslechnout příkazy. Na procházce se zopakoval útok na cizího psa za plotem a pokus o kousnutí majitelky. Přibližně ve stejnou dobu se potvrdila druhá gravidita majitelky. Za těchto okolností se manželé rozhodli pro eutanazii.

    Shrnutí: psi jsou skupinová zvířata. V přírodním prostředí si rychle vytvoří hierarchii, v níž má každý post svá privilegia. Princip, podle nějž se pes chová je stejný i v přítomnosti lidí.. Je naprosto jedno, zda se jedná o skupinu jeho živočišného druhu nebo o živočišný druh jiný. V přirozeném prostředí žere nejvýše postavený pes jako první, má přednostní právo výběru místa ke spaní, vede a určuje směr. Až příliš často chápeme chování psa jako chování člověka, ale mějme na paměti, že tomu tak není. Pes nás vnímá jako sobě rovného jedince, kterého je třeba zařadit, pokud mu neukážeme, že jsme to my, kdo řadí. Chyba není v nich, chyba je v nás.

    Podkladem pro zpracování tohoto článku byl článek jiný, který jsme s laskavým svolením autora přepsali z odborné mluvy do slov a vět širší veřejnosti snáze přístupné. Chtěli bychom tímto poděkovat paní MVDr. Šárce Navarové z Veterinární ordinace a poradny pro poruchy chování z Opavy, že nám toto umožnila. Pokud by jste měli zájem seznámit se s článkem v původním znění, vyšel v časopise Veterinářství č.1/2006 pod názvem "Behaviorální medicína - kazuistiky". Pod článkem v časopise je též zveřejněn kontakt na původního autora.

    Komentáře
    Vložte svůj komentář Zavřít