Hledat
Euro
Zpět

Par force výcvik II

Pri cvičení psa sa často držíme výcvikových príručiek, ktoré nám dávajú teoretický návod výcviku. My si prečítame, že máme psovi stačiť zadok dole pričom ťaháme vodítko hore a on si sadne. Zoberieme vodítko, povieme „sadni“, potiahneme hore a stlačíme zadok. Pes nereaguje. Trošku nás to namrzí, zdôraznime „sadni!“ a silnejšie stlačíme zadok. Pes si sadne a my sme týmto povelom nebadane vkročili do par force výcviku.

Par force výcvik je teda druh výcvikovej metódy, keď chceme „stoj čo stoj“ aby pes cvik vykonal. Asi väčšina z vás začne pochybovať o tom, že nazývam obyčajné „sadni“ par force výcvikom, ale ja vychádzam len z prekladu: par force je z francúzskeho „silou, násilím“ a časom sa pri výcviku žačal používať preklad „z donútenia“. Ja teda považujem za par force výcvik každý výcvik, kde psa nútime niečo robiť. Pes to nerobí preto, že sa mu chce, alebo že by presne „sadni“ bolo to, po čom túžil, ale robí to preto, lebo to my od neho žiadame.

Takýto výklad par force (PF) dávam ja, ale z „historického“ hľadiska je PF o niečom inom. Vo výcviku psov existuje vždy niekoľko spôsobov ako psa niečo naučiť, ale v princípe si sú dosť podobné. Myslím, že aj z toho dôvodu nebola potreba priamo nazývať metódy alebo ich nejakým spôsobom rozdeľovať. Táto potreba nastala až pri výcviku prinášania u poľovných psov a ja som sa s ňou priamo stretla u stavačov.

Ako to bolo predtým

Ak by sme listovali výcvikovými príručkami zo sedemdesiatych alebo skorších rokov, zistili by sme, že už v tomto období sa nácvik prinášania dosť jasne delil na dve, alebo tri metódy. Ak by sme si tieto tri metódy porovnali, prišli by sme na to, čo „predtým“ považovali za par force:

1. hravá metóda

Už podľa názvu je zrejmé, že šlo o nácvik pomocou hry. Metóda vychádza z toho, že šteňa (pes) rád nosí veci v papuli. Hodíme mu preto aportovací predmet a šteňa k nemu radostne pribehne. Keď predmet uchopí, voláme na ňho a rozbehneme sa opačným smerom. Chce nás dohoniť a my sa v správnom okamihu otočíme čelom k nemu a posadíme ho „kým sa stihne spamätať“. Odobratie, pochvala a ak všetko ide tak ako má, za pár dní šteňa pochopí čo od neho chceme. Hravý spôsob výchovy sa používa dodnes a to nielen pri aporte. Napríklad privolanie šteniatka je čisto hravý výcvik.
Avšak táto metóda častejšie zlyhávala ako by mala byť účinná. Dôvod bol jednoduchý a charakterizoval ho aj Josef Kvíz vo svojej príručke Výchova a výcvik ohaře: „Je závislá na náladě psa a pokud se mu nechce, nikdo jej nepřinutí aby zvěř přinesl.“

2. donucovacia metóda

Túto metódu označil Kvíz za najpoužívanejšiu a najúčinnejšiu. Je to metóda ktorá je rovnaká ako dnešná par force o ktorej píšem nižšie.

3. par force metóda

PF metóda v tomto období znamenala nácvik v pravom preklade - čiže silou a násilím a nepoužívala sa pri ňom pochvala. Kvíz vo svojej knihe cituje F. Houska: „Pes zkažený hravým způsoben přináší špatně, pes zkažený parforsně nepřináší vůbec.“
Výcvik prebiehal tak, že najprv sa precvičili základné povely ako „sadni“ a „daun“ a ak pes urobil chybu, bol potrestaný. Potom sa prešlo na aport, pričom teda platilo stále to isté: ak pes urobí chybu, je potrestaný. Ostnantý obojok, ktorý sa dnes využíva len v miere alebo vôbec, bol vtedy samozrejmý. Psy sa vďaka prehnanému násilu občas „kazili“, čím stratil výcvik zmysel a náprava bola veľmi obtiažna a často možná len u iného cvičiteľa. Kvíz uvádza aj svoju skúsenosť: „Před lety jsem dostal 9 měsíčního pointra, který byl cvičen v aportu parforsně. Když jsme si na seba zvykli, vzal jsem jej ven do polí a vzal jsem si sebou lehký kozlík, abych viděl, jak se naučil parforsně aportovat. Psa jsem vypustil a bylo mi divné, že nemá snahu se ode mne vzdálit, což není u pointrů obvyklé. Zkusil jsem povel „aport“ a psa pustil. Pes místo aby běžel pro kozlík, utekl daleko ode mne a dalo mi hodně práce a přemlouvaní, než jsem ho dostal k sobě. Hned jsem viděl, co dokázal parforsní výcvik.“ Píše, že táto metóda je vhodná pre tvrdohlavých psov, ktorí majú značný odpor k prinášaniu, alebo boli skazený hravým výcvikom.

Ako sa výcvikové metódy spojili

Postupom času sa však začalo upúšťať od drastických metód a tým sa aj akýmsi prirodzeným spôsobom začal výcvik „donútením“ a „par forcom“ spájať. Stále výchádzal z toho, že psa násilím naučíme prinášať, ale zároveň ho aj odmieňame. Hravý výcvik sa už v tomto období zavrhoval. Ponorme sa teda do stránok Dr. Steinitza, ktorý hovorí o výcviku aportu takto: „Staří kynologové si pamatují na často rozhorlené debaty, které byly vedeny o metodě „hravé“ a metodě „parforsní“. Dnes myslím není sporu o tom, že k cíli vede spolehlivě jenom metoda parforsní, což neznamená psa mlátit, ale naučit ho, že přinášení je bezpodmínečnou povinností, z níž za žádnych okolností není pro něj vyhnutí.“ Zmiernenie PF metódy vidno aj na jeho ďalšom texte: „Je jisté, že se každý pes naučí přinášet a vyskytují-li se případy „zkažených psů“ po parforsní metodě, pak často nespočíva chyba v tom, že tuto metodu prováděl cvičitel nešikovně, jako spíše v tom, že ztratil víru v její konečný výsledek.“
Z týchto slov možno usúdiť, že sa netretával so psami „skazenými“ tak, ako Kvíz a teda aj miera nátlaku bývala používaná rozumne.

A ako to je dnes...
Dnes sa par force cvičí podľa príručky Steinitza, ktorý výcvik rozdelil do 17. bodov. Slová par force už neznamenajú to, čo kedysi, teraz sa používajú len v miere „donútenia“. Často sa na tréningoch stretnem s názorom „par force je na nič, len kazí psa“ a pritom často dotyčný nevie v čom spočíva a nevie ako sa cvičí. Názor často počul len z úst starších kynológov, ktorí si pod PF pamätajú len násilie.

Na záver...
Myslím, že mojich slov na tému „prečo áno“ a „prečo nie“ bolo napísaných už veľa. Nechcem sa opakovať a preto radšej uverejním slová Dr. Steinitza, ktoré poskytujú mnohé rozumné argumenty:

„Je dosud mnoho myslivců, kteří se domnívají, že přinášení je dědičnou vlastností. Určitá část psů se skutečně naučí aportovat sama, bez přičinění člověka, ale to většinou nestačí, aby se z nich stali spolehliví donašeči. Cvičitel u nich musí naopak úmyslně vyprovokovat nějakým neobvyklým požadavkem alespoň slabý odpor, aby jim vštípil ponaučení, že přinášení není zábavou, ale vážnou povinností. I těmto psům se musí psychický pojem nezbytnosti stát samozřejmým. Bylo by rovněž chybou, kdyby pes s nadprůměrným nosem; skálopevným vystavováním a s dravou chutí ke každé jiné práci byl vyřazen proto, že nezdědil po předcích vlohu k přinášení, když to Ize napravit. S přinášením je spojeno řádné odevzdání zvěře. Přinášení patří někdy k přirozenosti psa a závisí na dědičných vlohách, zatímco odevzdávání se zpravidla přirozenosti psa zcela příčí. Musí být proto předmětem výcviku, a to ne pro parádu, ne pro hledačky, ale proto, aby ve psu bylo zakódováno hluboké vědomí povinnosti, že nalezenou zvěř musí odevzdat řádně a za všech okolností do ruky svého pána. “

Komentáře
Vložte svůj komentář Zavřít